Vánoční turné - fejeton
Nejhezčí chvílí jakéhokoli koncertu je pro většinu členů našeho sboru (a nejspíš i všech ostatních hudebníků) moment, kdy dozní finální tón poslední skladby, celé obecenstvo tleská, my se ukloníme a můžeme s hlavou více či méně vzpřímenou odkráčet z jeviště. Mnoho lidí, jichž jsem se ptala na dojmy z našich vánočních vystoupení, mi odpovídalo v superlativech typu „nádhera“, „moc hezký“ apod. (Dobrá, přiznávám, jde o moji babičku s maminkou, která opět obrečela „tu od Lennona“. Ale to nevadí – co si budeme nalhávat, právě rodiče a prarodiče sboristů a sboristek tvoří převážnou většinu naší fanouškovské základny. A můžu říct, že je to nejvděčnější obecenstvo ze všech.) Ale i můj táta, který si na všem vždycky najde nějakou tu chybičku, naše zpívání ocenil. Tudíž se snad dá říct, že naše koncerty jsou vcelku úspěšné. Však se na tom naše paní sbormistryně vyřádila. Ano, efektní nástup vypadá výborně. Doprovodné nástroje také udělají své. Za celým zdařeným vystoupením je ale moře práce, nervů, improvizace a hromada štěstí. A to je také jeden z důvodů, proč je ten pocit těsně po koncertu tak skvělý – máte to úspěšně za sebou a přitom se nestala žádná (větší) katastrofa.
Ono totiž zrealizovat koncertní šňůru (či spíše šňůřičku) není jen tak. Osobně jsem se opět přesvědčila o tom, že se nevyplácí nezjišťovat si informace všas a doufat v to, že to nějak dopadne. Nějak to tedy dopadne vždycky, ale chybět na posledních dvou zkouškách, před vystoupením přijít v domluvený čas na domluvené místo a zjistit, že za deset minut zpíváte dvě písničky, o nichž jste nevěděli a neznáte jejich texty, moc příjemné není. A ještě méně příjemné je snažit se nedát na sobě nic znát, neutrálně otevírat ústa a doufat, že se na vás žádný hnidopich v hledišti nezaměří.
Kvalita popisovaného slavného vystoupení na rokycanském náměstí budiž omluvena faktem, že to byla první štace naší vánoční tour. Vychytali jsme ale mouchy a při příštím vystoupení, tentokráte v Hrádku, jsme (i přes obvyklé komplikace typu „kde je sakra sekunda?!“ minutu před nástupem na pódium) podali řekněme uspokojivý výkon. Věřím, že by mohl být mnohem lepší, kdyby neselhalo ozvučení a posluchači dvakrát málem neohluchli, když se náměstím z reproduktorů rozlehlo zaskřípění hlasitosti dobře krmeného slona.
Nejvíce zmatků však nastalo hned další den, při přípravě vystoupení v rokycanském kostele Panny Marie Sněžné. V autobuse, který nás vezl z Hrádku, jsme totiž prozíravě zapomněli klávesy i s pedálem. Ochořela nám trianglistka, školní triangl měla samozřejmě u sebe doma („Prosím vás, když vám řeknu, abyste něco zajistili, tak to prostě nějak zajistíte! Už toho mám vážně dost! A jsem v kostele, takže ty mě, Bože, slyšíš.“), a aby toho nebylo málo, náš stojánek na noty se v tu chvíli nacházel na informačním centru městského úřadu, kam ho dopravili poté, co jsme jej předešlého dne nechali stát na náměstí.
Náhradní klávesy jsme sehnali, horší to bylo s chybějícím pedálem.
„Prosím vás, skočte někdo tady do hudebnin a ten pedál kupte. Na, Verčo, tady máš peníze a běž,“ počala paní Poláčková vyhánět ubohou sboristku na mráz.
„Paní učitelko, já toho chlapa znám, já tam zajdu, třeba nám ho i zadarmo půjčí,“ nabídl se gentlemansky Rosťa.
„No to by bylo skvělý, tak tam dojdi.“ Bankovka byla Verče vytrhnuta z ruky a poslána i s Rosťou do nedalekých hudebnin. „Tak a teď ještě ten stojánek. Pavlo, dojdeš na tu radnici?“ Paní učitelka Vitingerová souhlasila, a tak jsme konečně mohli začít zkoušet.
Po chvíli se vrátil Rosťa i s půjčeným pedálem.
„Tak, Markét, můžeš,“ pokynula paní učitelka u kláves sedící Markétě Pospíšilové, která spustila, a...
„Paní učitelko, ten pedál nefunguje.“ Paní učitelka mírně zbledla, my jsme přistoupili k plánu B a rozhodli se nový (a jak jsme později zjistili, naštěstí funkční) pedál přece jen koupit (i s novým trianglem, kterého se ujala Pavlína Jirsová). Konec konců, takový náhradní pedál se hodí vždycky.
Ten den jsme v kostele vystupovali hned dvakrát – jednou dopoledne pro žáky primy až kvarty našeho gymnázia a podruhé večer pro (kupodivu opravdu širokou) veřejnost. Nutno říct, že dopolední program se nám vyvedl víc – večer jsme totiž obdrželi moc veselou zprávu, že Rosťa, jediný mužský sólista, na kterém takříkajíc stála nejedna píseň, ochořel horečkami a nebude se moci dostavit. Jeho roli proto převzala Verča Kasíková, již hlas bohužel přímo na jevišti také zradil, ale své úlohy se zhostila s odvahou (a hlasovou pomocí Markéty Polendové) a publikum mělo naštěstí pochopení.
Vrchol našeho vánočního turné se odehrál o pár dní později při našem posledním koncertě, v kostele v Mešně. Je těžké tomu uvěřit, ale vážně si nevzpomínám na jedinou komplikaci, které se na nás během posledních dnů držely jako klíšťata. Vystoupení se nám, troufám si tvrdit, zkrátka povedlo, mezi diváky mělo úspěch a sama za sebe říkám, že když jsem viděla maminky s dětmi, kterak si spolu s námi zpívají Štěstí zdraví, pokoj svatý, přišlo mi na mysl ono známé „konec dobrý, všechno dobré“.
Soňa Nováková